Oči klížily se po celodenní těžké práci a pochůzkách rázu obchodního. Zabaleného v hřejivých a měkkých přikrývkách mne ticho noci kolébalo k toužebnému spánku. Ale zatímco jsem se snášel do mírumilovných hlubin snění, znáhla rozneslo se ložnicí skřípění dubových dveří hlasité a tenký proužek světla z chodby dovnitř vniknul.

Skřípání pantů spolu s chladným průvanem se nesl a brzy pokoj naplnil. I hned začal hledal skuliny v mých pokrývkách. Mrazivé tesáky tam zakusoval do mé kůže a nenávratně vytrhnul mne z náruče útěšného spaní.

V mrákotách jsem pocítil, jak vedle matrace prohýbá se tíhou. Odtušil jsem s jistotou, že to jest drahá má. Má drahá Amorie. Vždy nechávala otevřené dveře, když později přicházela ulehnout, přestože jsem si na to pokaždé stěžoval. Avšak krása její i něžnost její duše netrpěly mi ba i kouska zloby v sobě hřát.

Já náhle zachvěl jsem se zimou.
“Myslela jsem, že už spíš,” pronesla slabým hláskem.

„Spal jsem.” zamumlal jsem. “Průvan znovu přivedl mě k bdění.”

“Mne také.” Tón s jakým ta slova opustila její ústa mne znepokojil.

Vzduch v místnosti mrazil čím dál víc a má mysl otupělá mělčinami snění z něj pomalu střízlivěla.

Amorie dál šeptala do temnoty ložnice. “Víš, jaká zima je tam venku?”

Za okenicemi divoce vyl březnový vítr a přestože po sněhu již není ani památky, mráz dál pálil vše, co ovanul. Proháněl se tam mezi větvemi keřů lemující příjezdovou cestu a v korunách stromů v zahradě. Prosmýkal se mezi tesanými bloky náhrobních kamenů na rodinném pohřebišti a tančil mezi komíny na střeše sídla mého rodu, kde kromě služebnictva žiji už jen já sám od té doby co…

Přes chlad, který se dral hlouběji a hlouběji do mého nitra, vyrazil mi na roztřeseném čele kyselý pot.

“Nejsi tady,” zaúpěl jsem, ale více než konstatování má slova zpomínala prosbu.

“Samozřejmě, že jsem, hlupáčku.”

Pocítil jsem, jak se ke mně přitiskla a přes můj hrudník položila paži. Byla chladná. Ne – ledová. “Nemůžeš. Nemůžeš být tady.” Hlas se mi třásl. Nikoliv jen šíleným chladem svírající mé srdce, ale především úděsem, který se plížil zákruty mé mysli jako průvan záhyby v pokrývkách. “Vždyť ležíš tam. Tam venku a odpočíváš věčným spaním.” Oči se mi zalévaly slzami.

“Ty nejsi rád, že mne vidíš?” opáčila dotčeně. V ledových prstech sevřela přikrývku na mém břiše. “Proč nejsi rád, že jsem tady?” vyjekla zklamaně.

Hlubokými nádechy jsem do plic nabíral chlad, který přišel spolu s ní a v každém výdechu jsem hledal odvahu jí odpovědět.

“Kéž bych mohl, má drahá.” Slova jsem cedil skrze trýznivé vzlyky. “Ale jak bych se mohl radovat z toho, že ztrácím rozum? Jak?”

“Ty už mě nemiluješ?” vykřikla Amorie, v jejímž hlase se mísil vztek a zármutek. “Mráz přivedl mě k bdění a já vydala se rovnou za svým mužem.”

“Samozřejmě, že ano,” bránil jsem se hlasitě. “Ale nemůžeš tady být. Ležíš venku. Už celé měsíce dlíš věčným spánkem. Prosím tě, dopřej i mne dnes klidné spaní. Každý den je pro mne utrpení protkané vzpomínkami na tvou krásu, úsměv i tvou dobrotu.”

Slova má však nedošla vyslyšení, natož pochopení. Vyzněla v temnotě a chladu. Rozprášil je křik hysterický stále více. “Proč už mě nemiluješ? Proč už mě nemiluješ?”

Můj rozum ztratil ztratil sílu skládat slova. Jen sténání, výkřiky a vzlyky svedl plodit z mých rtů ven, zatímco zběsile třásla mým ztuhlým tělem. Bušila vzteky pěstí do mé hrudi a přitom stále dokola volala jedno a to samé. “Proč už mě nemiluješ? Proč už mě nemiluješ?”

Náhle nade mne se zvedla a měsíce svit znáhla ozářil jí líce. Já poprvé té noci zřel jsem její tvář. Kůže bledá jak té noci luna. Dříve hebká, pružná, rdící – teď povislá, tlející – Kriste, místy chybějící. Kde dříve úsměv, rudé rtíky – teď čelist propadlá a zčernalý chrup obnažený.

Z vlasů jejích dříve plavých, do očí padala mi zemina. Rukou chladnou sevřela mé hrdlo dokola rce svojí mantru. “Proč už mě nemiluješ? Proč mne nemiluješ?” Já neslyšel již ani slova. Jen šílený hřmot v mé hlavě jak divoká bouře z moře. Civěl jsem do očí, kteréž bývaly branou ráje, okna do duše ze všech nejkrásnější.

Křičel jsem jak zbaven smyslů. Já teď viděl jen černající důlky, dvě temná doupata tisíců červů. A každý z nich na mne křičel, “Proč už mě nemiluješ? Proč mne nemiluješ?”

Křičel jsem tak celou věčnost, než křik odnesl z mého hrdla hlas, když tu náhle ostrý záblesk přítrž učinil té hrůze vší. S těžkých dechem, v rukou tras, zřím pokoj prázdný, z oken zář. Ne snad rozum zlomený, jen přízrak nočních můr tak hrozných. Ale proč jsou dveře dokořán a proč hlína moje lože špiní?

“Bude už pán snídat?” pronesl klidně od prahu můj komorník a já snažil se přemoci mé zmatení.

“Zajisté, zajisté,” vykoktal jsem. “A buď té lásky, ukliď tu ten nepořádek. Asi jsem byl náměsíčný.” vychytrale skryl jsem pravdy tvář. A pak jen zřel jsem, jak komorníkův zrak po pokoji s pomateně tápe, než jen odvětil, “ovšem pane.”