Odmalička jsem miloval jízdu autem. Když jsem jako malý nemohl usnout, posadil mě táta do dětské autosedačky a objížděl náš blok dokud jsem neusnul.
Ani v dospělosti mě tahle láska neopustila. Ale nemylte se, nikdy mě nelákalo auto řídit, spíš se jen nechat vozit, unášet prostorem a časem a z okýnka sledovat, jak se kolem odehrává celý svět. Autem, autobusem, vlakem. Na tom nezáleží.
I teď se vezu. Jen tu chybí okýnka, kterými bych mohl sledovat, jak se na obloze prohánějí mraky a lidé kamsi spěchají netušíc, že je pozoruji. Je mi teskno. A ta rakev je také trochu těsná.