V bezednu tápeš,
volným pádem se snášíš,
a přeci jsi lapen v sítích.
Temnoucí nicota kolem
prostupuje světem
a ty mne mlhavě zříš
ve světle svící,
nemusím vykřiknouti slova,
dobře chápeš proč
s tebou tu jsem,
voláš na mě, „vyveď mě ven!“
Příliš dlouho shlížel si
z útesů zoufalství,
kde se o beznaděj
lámaly vlny šílenství.
Bezeslova poznám, že
zoveš mne andělem,
v tvých očích se
zračí vděčnost s údivem,
Vyvedl jsem tě z temnot
na svěží louku, kde
vlahý vítr hučí
a ty teď mi v dluhu jsi
svou vlastní duší!