Budík neodbytně vříská. Trhá mi uši a toužím ho vší silou zamáčknout. Ale tělo mě neposlouchá. Ruce složené pod polštářem se odmítají pohnout. Stejně neochotné jsou i nohy hluboko pod vyhřátou peřinou.
Zkouším sebou zacloumat, ale nedaří se mi popadnout ramena. A tak jen přemýšlím a koukám, jak bezvládně ležím. Zrazu mě napadá, zda bych se neměl rozhlédnout kolem, hledat světlo na konci tunelu, paprsek pronikavého světla stoupající k oblakům. Ale nikde nic není. Jen ten vřískající budík.