Toho dne nic nenaznačovalo, že měly přijít drastické změny, které ovlivní vše živé i neživé kolem nás. Že se veškeré naše vědění a víra otřesou ve svých chatrných základech, že se všechny jistoty a samozřejmosti rozpadnou v prach.

Ačkoliv se ty změny neodvratitelně blížily odkudsi z hlubin věčnosti, celý svět se točil ve svém nevědomí tou fascinující setrvačností, jež pohání věci kupředu celé věky.

To ráno, kdy to bylo poprvé spatřeno, se slunce klubalo za hřebeny horizontu a paprsky barvily nebesa úžasnými zlato oranžovými odstíny jako už mnohokrát předtím. Lidé procitli v nový den a počali svůj každodenní rituál všednosti, jak to okoukali od desítek generací před nimi.

Vstát, umýt se, nasnídat, vyrazit do práce. A pokud někdo chtěl, cestou do práce se mohl kochat třeba právě oním uměleckým dílem, jak nebeskou klenbu plnou obláčku přeměnil sluneční svit v Sixtinskou kapli.

Ve skutečnosti jen málokdo oplýval dostatečnou bystrostí, aby mezi narůžovělými chomáči vodních par spatřil cosi, co kompozici celého nebeského obrazu narušovalo. Nenápadný mlhavý světlý flíček kontrastující na prosvětlující se obloze. Dostatečně nicotný aby mu nikdo nepřikládal zvláštní význam, ale když se časem z tohoto úkazu nutně stalo téma číslo jedna v novinách, televizi, na sítích i mezi lidmi obecně, byli tací, co tvrdili, že to spatřili už toho rána.

Nepochybuji, že pár z nich nejsou jen vejtahové. Jsem totiž jedním z nich. Bláhově jsem tu nebeskou šmouhu přešel a jakmile se paprsky slunce roztříštily ve světlou modř oblohy, která přes den zastírá hvězdy, zmizela i ona šmouha a já soustředící se na vlastní rituál všednosti, na ni docela zapomněl jako všichni ostatní.

Jenže ten zvláštní bělostný flíček byl na témže místě na obloze i následující jitro a stejně tak všechny následující. Doprovázel nás při našich ranních cestách a začalo si ho všímat více a více lidí a jak přicházela zima, k vidění byl čím dál delší dobu. Měsíc za měsícem se jeho zář zdála výraznější a stále více odolávala světelnému znečištění městského osvětlení.

Netrvalo dlouho a ti moudřejší z nás projevili faktický zájem. Kdokoliv se snažil nebeský jev vyfotografovat byl odsouzen k nezdaru. Nikoliv jen primitivní fotoaparáty mobilních telefonů, ale i profesionální zrcadlovky s drahými objektivy a dokonce ani skutečné astronomické teleskopy neměly šanci ho zachytit. To bylo značně podivné, zvláště když je onen jev viditelný pouhým okem. Znamenalo by to totiž, že vyzařuje či odráží světlo. Ale žádný detektor fotonů nezaznamenal nic v celé šíři světelného spektra.

Zatímco verejnost žádné hlubší emoce ohledně toho fenoménu neprojevovala, mezi odborníky vřely diskuze, neboť žádný dosud vynalezený přístroj objekt nedokázal zachytit a podle toho popsat. Zkoušeli to celé roky, zatímco byla šmouha stále jasnější a po takové době i mnohem větší. Ani satelity, které používáme jako prodloužené oči hledící do hlubin vesmíru, nebyly schopné ji zaznamenat. Žádné záření, které by objekt mohl vyzařovat, žádné signály, co by vysílal, nic.

Mezitím, co si vědci lámali s touto záhadou hlavu, běžní lidé se s podivným útvarem nad jejich hlavami naučili žít. Koneckonců vídají ho den co den a nic se pro ně doposud nezměnilo. Mnoho dětí se v jeho slabém svitu již narodilo. Jen málokdo byl ale ochotný něco říci, když jste upozornili na to, že se ta podivná věc zcela jistě blíží.

Pokud byste natáhli ruku před sebe a srovnali palec s neznámým objektem na obloze, měl by přibližně velikost jako jeho nehet. Tak velký byl pět let od doby, co jsem to spatřil poprvé. Podobným primitivním způsobem jeho velikost měřili i vědci. Nic jiného jim nezbývalo. Nemohli ani změřit jeho vzdálenost od nás nebo spočítat rychlost jeho pohybu, zkrátka nic. Všechny proměnné byly neznámé. Nic než lidské oko to nemohlo spozorovat. Stále jasnější bylo jen to, že to míří naším směrem, protože úkaz se vždy nacházel přesně na tom stejném místě.

V průběhu času čím dál více lidí nacházelo odvahu o „Šmouze“, jak se jí mezi lidmi začalo říkat, bavit. Asi podobné množství lidí se s vervou o Šmouze bavit odmítalo. Když už byla velká ve srovnání s nataženou rukou asi na půl pěsti, bylo to od prvního pozorování deset let. Bylo zřejmé, že se zvětšuje rychleji než doposud a stejně rychle rostla nervozita. Rojily se různé hypotézy, jedna nepravděpodobnější než druhá. Sociální sítě se hemžily konspiračními teoriemi, lidé se hádali mezi sebou.

Když byla Šmouha za dalších pět let velká jako otevřená dlaň, mířila jejím směrem sonda vypuštěná v programu financovaném mezinárodním společenstvím. Cílem bylo především zjistit, jak dlouho k ní poletí a co se stane, až k ní dorazí. Přestože byla sonda vybavena nespočtem měřicích přístrojů a senzorů, neočekávalo se, že by některý z nich něco zachytil. Trajektorii letu vypočítali doslova na stole podle vzdálenosti hvězd kolem Šmouhy. Nezbývalo než čekat, ale vzhledem k předpokládané vzdálenosti budou znát odpovědi až budoucí generace.

Nikomu z nás na klidu nepřidal fakt, že čím větší Šmouha byla, tím se její původně kulovitý tvar stával nepravidelným. Samozřejmě to nemuselo znamenat vůbec nic. Ale byla to další z nezodpovězených otázek, které mnohým drásaly nervy. Pomalu se z ní začal stávat ovál protažený do výšky. V dalších letech se uvnitř bělostné koróny, kterou Šmouha vyzařovala, začaly vyjasňovat obrysy objektu.

Tvar, jaký v té době Šmouha měla, bych já popsal jako hrušku nebo obrácenou žárovku. Ti s větší fantazií začali poukazovat, že tvarem připomíná postavu. Samozřejmě na světě bylo vždy lidé, kteří vídali Ježíše v opečeném toustovém chlebu nebo psí zadnici. Byla to chvíle, kdy se o Šmouhu začaly ve větší míře zajímat menší náboženské skupiny. Jejich proklamace o příchodu spasitele nebo naopak Antikrista, ale nikdo nebral příliš vážně. Nadruhou stranu za ta desetiletí ani největší vědecké mozky světa Šmouhu nijak uspokojivě nevysvětlily.

Během další dekády se nervozita začala projevovat i ve mně. Sonda, která byla vyslaná naproti Šmouze, svého cíle dosáhla osm miliard kilometrů od Země. Může se to zdát jako takřka nepřekonatelná vzdálenost, nicméně to znamenalo, že Šmouha se již nachází v sluneční soustavě. Zprávy ze samotné sondy mnoho otázek nezodpověděly. Senzory nedetekovaly nic kromě narušení trajektorie cizím vlivem. Poslední signály naznačující otřesy byly porušené a pak prostě sonda přestala existovat. Na obrazových datech nebylo vidět nic. Jen hvězdná tma.

Jednou z největších záhad bylo, jak může světlo objektů za Šmouhou pronikat neovlivněné skrz. I gravitace kolem se zdála neovlivněná. Jako kdyby nebyla hmotné povahy. S čím se ale sonda střetla? Miliony vložené do toho projektu, ale i tak nebyly marné, ačkoliv klidu nám to pět nedodalo. Podle vzdálenosti vědci velmi přibližně odhadovali velikost Šmouhy. Zjištění bylo poněkud děsivé. Podle nich byl objekt vysoký miliony kilometrů. Naprosto nepředstavitelné, že něco takového mohlo vzniknout. Podle nich se jedná o nějaký oblak kosmického prachu. Velmi velmi zvláštního kosmického prachu.

Oslavil jsem padesáté narozeniny. Polovinu svého života jsem strávil pod tou podivnou zářící Šmouhou. Na polokouli Země, která je ke Šmouze přivrácená v noci, pomalu noc přestává existovat. Zpočátku takřka neviditelná špendlíková hlavička na obloze nyní začala ovlivňovat náš život. Místy se objevovaly nepokoje, náboženské sekty získávaly nové přívržence. A nebylo důvodu předpokládat, že by se situace měla zlepšovat.

Šmouha za tři měsíce od mých narozenin zastřela už deset procent oblohy a každým týdnem byla větší a větší. Obrysy, které se v zářícím oblaku rýsovaly, zbavilo mnoho lidí čistého rozumu. Já si jej uchoval jen díky tomu, že jsem odmítal jejich skutečnou povahu připustit. Kdo se díval pozorně viděl za závojem světla ruce, trup, ramena i hlavu. Neustále jsem se přesvědčoval, že je to nějaký vizuální či psychologický klam, ale s každým dnem získala silueta nové a nové detaily.

Když Šmouha okupovala asi dvacet procent oblohy, již nebylo pochyb. Bytost měla dokonce tvář hledící kamsi za hranice galaxie. Povrch jejího těla se i zblízka zdál být ne zcela hmotné povahy. Jako kdyby se z jejího povrchu neustále odpařoval materiál v podobě zářícího plynu, který krouží kolem ní a vytváří tak onu korónu, kterou jsme léta sledovali. Jako by její tělo ve skutečnosti nemělo pevné hranice a pokud ano, tak ne v naší dimenzi.

Někteří fanatici se k ní začali modlit. Někteří páchali sebevraždy. Společnost visela na vlásku. Vědci k ní zkoušeli vysílat různé signály, zprávy ve všech známých lidských jazycích ve všech možných formách. Žádná odezva. Šmouha byla přejmenována na Anděla. A ten zarytě mlčel a pokračoval v cestě. Zatímco si někteří byli jistí, že Anděl přišel za námi, mě bylo jasné, že mu jen překážíme v cestě.

Když Anděl stínil přes polovinu oblohy, byly jste buď šílení, zfanatizovaní, schovaní v zemi, nebo mrtví. Já byl někde mezi šílenstvím a smrtí. Pozoroval jsem, jak Anděl roste. Mohli jsme to vidět pouhým okem, zatímco jste si prohlíželi jeho – řekněme svaly na trupu, které se vlnily jako vodní hladina, ze které stoupají oblaka páry, kostnatá ramena s pažemi bez hnutí, rysy obličeje vlnící se v roztodivné škleby. A ty prázdné oči. Ačkoliv celý jen zářil, jeho oči mi připadaly temné.

Snaha komunikovat s onou bytostí byly marné. Národy se tak pokusily vypustit jejím směrem veškerý jaderný arzenál. Když měly hlavice dorazit k cíli, nestalo se nic. Ani jedna z hlavic neexplodovala. Prostě se vypařily a mě bylo naprosto jasné, co se stane s námi. Ta bytost, Anděl, si zřejmě ničeho ani nepovšiml.

Neuběhl ani měsíc a tvář Anděla již nebylo možno pozorovat. Jako když stojíte u základů mrakodrapu a snažíte se dohlédnout na střechu. Celým světem se proháněly divoké větry vyvrativší celé lesy, mořské hladiny nadobro zneklidněly a pobřeží byla bombardovány salvami ničivých vln. Zem se bez přestání chvěla. Slabě, ale každou chvílí intenzivněji.

Moje poslední myšlenka, možná poslední rozumná myšlenka na světě, patřila vzpomínce na mé dětství. Jako malý jsem procházel lesní cestou. Narazil jsem tam na mraveniště. Chvílí jsem ho se zájmem pozoroval, jak se mravenci pachtí. Mohl jsem tehdy mraveniště prostě obejít a jít dál. Ale ve svém dětském nerozumu, jsem celé to velké mraveniště rozkopal.

A my jsme na tom stejně. Jsme jen další mraveniště v přeobrovksém lese, které stojí v cestě, někomu kdo o nás vlastně ani neví. Přijde to brzy. A ten den kdy se Anděl poprvé dotkne země, bude náš poslední.