Tancujeme s domněnkami
na plese nejistoty
klopotně mezi troskami
rozumu. Vrzají boty
na mramorovém parketu
mlhavého žilkování,
zrak halí závoj blankytu,
všechno je jak pouhé zdání.
Raz a dva a tři a čtyři
do rytmu dvojznačných tónů
na přezíravém smyčci
zlověstného kontrapunktu.
Orchestr zdá se být pobaven
naším klopýtavým krokem.
Dáma v masce skrytá davem
schraňuje svou líbeznou tvář,
vábí leskem ve svých očích,
však vždy napřed o celý takt.